Přejít k obsahu | Přejít k hlavnímu menu

Celosvětový průzkum: Pokud by vypukla válka, byli by Češi ochotni bojovat za svou zemi?

Ilustrační fotografie
Ilustrační fotografie
Foto: Pixabay

Na světě bují celá řada větších či menších konfliktů, světovou válku ale Evropa, ani svět od roku 1945 neprožily. Výzkumníci se přesto zajímají o to, kolik lidí by bylo v případě vypuknutí skutečného konfliktu ochotno jít do války a bojovat za svou zemi. A některá čísla vás možná překvapí.

V roce 2015 se uskutečnil velký celosvětový průzkum agentury WIN / Gallup International. Do dotazování se zapojilo 62 398 osob, z každé zařazené země byl vybrán vzorek 1000 mužů a žen. Dotazování probíhalo prostřednictvím osobních i telefonických rozhovorů, ale také on-line.

A co výzkumníci zjistili? Evropa je podle výsledků kontinent s nejmenším počtem lidí ochotných bojovat ve válce za svou zemi. V celkovém světovém průměru 61% respondentů ze 64 zemích uvedlo, že by ve válce bojovalo. Nejvyšší procento lidí ochotných bojovat žije v Maroku (94%), Fidži (94%), Pákistánu (89%), Vietnamu (89%) a Bangladéši (86%). Naopak nejméně chtějí ve válce bojovat Japonci (11%).

Kompletní pořadí zemí je možná najít zde

Z evropských zemí by do války za svou zemi šli bojovat Finové (74%), Turci (73%), Ukrajinci (62%), Rusové (59%) a obyvatelé Kosova (58%). Češi se umístili ve druhé polovině žebříčku s 23 %, před námi skončilo Bulharsko (25%) a za námi Rakousko (21%). Vůbec nejméně by se pak do války chtělo Belgičanům (19%), Němcům (18%) a Nizozemcům (15%).

Do boje by byla ochotna jít většina žen (52%) i mužů (67%), věkově je to pak především kategorie 18-34 let (66%). Z různých náboženských denominací, které byly do průzkumu zahrnuty, jsou nejvíce ochotni bojovat za svou zemi muslimové (78%).

Témata:  válka,  Česko

Aktuálně se děje

6. října 2026 11:24

30. září 2026 12:34

Kompliment, flirt nebo pozvání na drink. Kde jsou hranice na pracovišti

Pracovní vztahy mají svá pravidla, která nekončí u pracovního stolu. Problémy mohou vzniknout kvůli nevhodným poznámkám, opakovaným pozváním, dotekům i vztahům mezi lidmi, kteří jsou v nerovném postavení. Klíčové přitom není jen to, co člověk zamýšlel, ale také to, jak jeho chování vnímá druhá strana a zda dokáže respektovat její hranice. Firmy by proto měly mít nejen jasná pravidla, ale také důvěryhodný způsob, jak podobné situace řešit.

Zdroj: Marie Dvořáková

Další zprávy