Uplynulo čtvrt století od chvíle, kdy se auta stala pro obyvatele Ruska dostupným a běžně prodávaným zbožím. Málokdo si ale dnes pamatuje, jak se za dob Sovětského svazu dala pořídit. Nešlo o proces jednoduchý a lehký, právě naopak.
Za auto byli tehdy lidé ochotni k čemukoliv a odhalovali při tom ty nejtajemnější stránky lidské duše. Způsobů nabytí auta v poválečném Sovětském svazu bylo mnoho a o některých panuje už jen matné povědomí. Ruský server Avtovzgljad připomíná ty hlavní.
Země vždy pamatovala na své hrdiny: někdy je trestala, jindy odměňovala, a to i auty. Nejvyvolenějším darovali auto generální tajemníci zcela bez placení. Váleční veteráni a nositelé řádů měli povoleno si jednou za život koupit auto bez čekání ve frontě. Jedno auto bylo přitom víc než dost, a tak byli všichni spokojeni.
Všichni ostatní ale museli na auto čekat. V průměru sedm až osm let. Do fronty čekatelů se člověk nedostal jen tak - musel čekat v nějakém podniku a střádat. Za "žigulíka" bylo nutné zaplatit asi 8000 rublů, ale i při výplatě 100 až 150 rublů měsíčně se peníze u sovětských lidí našly.
Jednak nebylo za co utrácet, jednak z rodinného rozpočtu ve výši 200-300 rublů se dala každý měsíc stovka odložit, a tak se za sedm let naspořila potřebná suma. Kdo nenastřádal, ten si obvykle vypůjčil u všech svých příbuzných a známých, až měl potřebnou částku pohromadě.
Sám proces koupě vozu byl krajně ponižující. Po mnohaletém čekání bylo nutné ještě vystát frontu v prodejně automobilů, kterých bylo jen pár. I ve městech jako je Moskva či Petrohrad (dříve Leningrad) byl jen jeden "autosalon". Žádná auta v něm ale nebyla.
Kupující dostal stvrzenku, se kterou šel do zvláštní spořitelny, kde zase vystál frontu. Pak se vrátil do prodejny, kde vystál další frontu, aby dostal poukaz. S ním odjel do skladu, kde vyčkal příjezdu kamionu s automobily. Nakonec dostal to, co bylo. A to měl ještě štěstí.
Čekání na auto se mohlo výrazně protáhnout kvůli spoluobčanům, kteří se naprosto nepochopitelně náhle objevili v pořadníku. Koupit si místo ve frontě bylo prakticky nemožné, peníze nikdo nepotřeboval.
Ale bylo snadné protlačit své jméno do pořadníku přes známé či vyšší stranické funkcionáře. Žádné elektronické pořadí s čísly neexistovalo a prakticky nebylo možné odhalit, zda se člověk ve frontě posouvá podle pravidel.
Za auty se často jezdilo do bratrských republik. Například do Gruzie, odjakživa považované za vlast sovětského banditismu a zlodějny. Tam se našlo dost spekulantů ochotných prodat auto za cenu čtyřikrát nebo pětkrát vyšší, než žádal stát. Pro spoustu lidí to ale byla jediná přijatelná možnost.
Témata: auta
Související
20. května 2026 13:27
20. února 2026 11:56
10. února 2026 10:19
19. listopadu 2025 10:00
23. října 2025 11:55
10. října 2025 12:10
