Bez velké krize české byty výrazněji nezlevní. Vlastní bydlení v Praze je jako červené ferrari

Nabídka ovšem bude nadále omezená, což způsobí, že ceny nemovitostí výrazněji a plošně neklesnou ani při zmíněném probíhajícím ochabnutí poptávky.

Ač tedy nemovitostní trh bude nadále v citelném útlumu, na plošný a výrazný propad cen to nevypadá. Ve větších městech jako Praha, Brno či krajská města se zamrznutí trhu, které pozorujeme od loňska, týká například panelákových bytů na sídlištích. Jejich nákup je totiž zhusta financovaný hypotékami. Trh s hypotékami nyní opatrně oživuje, což právě signalizuje, že ani v případě panelákových bytů nelze čekat pokračující hlubší propad cen. Samozřejmě, ani růst cen plošně nebude jakkoli výrazný. Pozemky ale nabídnou vyšší stabilitu cen než třeba rezidenční nemovitosti.

Lidé, kteří čekali výrazný propad cen realit, se tak nedočkají. Leda že by Česko zasáhla opravdu hluboká ekonomická recese, provázená znatelným vzestupem míry nezaměstnanosti. Takovou recesi ale nyní ani náznakem nepředpokládá, žádná z relevantních institucí, ať už státních či soukromých, ať už tuzemských či zahraničních. Sílí tudíž pláš nad nedostupností bydlení, třeba v samotné metropoli.

Jenže…

Třípokojový byt v Praze není nic, co by se měl kdokoli nárokovat. Na červené ferrari také není automatický nárok a všichni to chápou. Proč ne v otázce bydlení? Praha není nafukovací a je to jedno z nejlepších míst k životu nejen v Evropě, ale dokonce na světě. Vykazuje extrémně nízkou míru nezaměstnanosti, přičemž jde o jeden z nejbohatších regionů celé EU, situovaný přímo v „srdci Evropy“, odkud je kamkoli na starém kontinentě „docela blízko“. Také disponuje vysokým podílem zeleně, kvalitní a spolehlivou MHD, bohatým kulturním zázemím, možná nejhustší sítí divadel na světě s výjimkou Broadwaye, dále pak nízkou a nadále klesající kriminalitou. A tak dále.

Spíše se lze podivovat, že tyto přednosti Prahy ještě cizinci „neobjevili“ ve vyšší míře. Ne že by v metropoli byty nekupovali, ale město má pro ně má stále ještě určitý „odér“ Východu. Jejich chyba. Přitom těžko hledat, jaké výhody má oproti Praze třeba takový Mnichov, Hamburk nebo i Vídeň. A jaké Paříž nebo Londýn, jejichž periférie se každou chvíli ocitají v plamenech, když ne doslova, tak alespoň přeneseně kvůli „zápalu“ boje tamních gangů a kriminálních živlů. Už ani velká skandinávská města neposkytnou vždy bezpečné útočiště jako dříve.  

Každopádně to vše znamená, že za deset let nám dnešní ceny bytů v Praze budou připadat směšně nízké, jakkoli přechodnou stagnaci v jejich cenovém vývoji v mezidobí vyloučit nelze. Když na omezeném prostoru chce – a bude chtít – bydlet a vlastnit nemovitost více a více lidí, znamená to jedno. Nemají-li se ceny zejména vlastnického bydlení už úplně utrhnout ze řetězu, je třeba více stavět. Když nelze zastavovat nové plochy, je třeba stavět více do výšky.

Žábou na prameni jsou tedy politici a úřady a organizace typu památkářů. Politici často vlastní nemovitosti sami, takže nechtějí uvolněním stavební legislativy dopustit vytvoření tlaku na pokles cen. Památkáři jsou zase nezřídka svázáni fetišem Prahy coby skanzenu. Nemyslí to nutně špatně, jen je třeba jasně sdělit také ekonomickou stránku věci: že kdo chce z Prahy muzeum, ten za bydlení v takovém muzeu bude platit pořádný „příplatek za muzeálnost“. Bydlení ve starém domě, byť by šlo třeba o zámek, je také notně dražší než bydlení v energeticky úsporné novostavbě.   

Témata:  bydlení,  byty