Končí rozporuplná éra záporných úrokových sazeb, po 15 letech. Japonská centrální banka dnes zvýšila svůj úrok, poprvé po 17 letech

Končí tak éra negativních úrokových sazeb, která započala v době globální finanční krize, před takřka patnácti lety, kdy jako vůbec první snížila své úrokové sazby do záporu švédská centrální banka. Tu pak následovaly dánská, švýcarská, právě i japonská centrální banka, ale také sama Evropská centrální banka.

Mimořádná inflační vlna uplynulých let centrální banky všude po světě postupně přiměla negativní pásmo opustit.  Je tedy passé bizarní doba, kdy se muselo za uložení peněz v bance této bance platit, takže vkladatel si nakonec místo zúročeného vkladu odnesl méně, než vložil.

Japonskou centrální banku ke zlomovému kroku přiměl nejen inflační vývoj uplynulých let, kdy se inflace dostala až nad – v Japonsku zcela nevídanou – úroveň čtyř procent. Ale bezprostředně zejména fakt, že největší odborová federace v zemi vyjednala nejvýraznější mzdový nárůst za celé období od roku 1991. Mzdy členů japonských odborů letos mají předběžně narůst průměrně o 5,3 procenta.

Současně s návratem do kladného pásma svých úrokových sazeb, po více než osmi letech v záporu, opouští japonská centrální banka také opatření spočívající v kontrole výnosové křivky dluhopisů. Banka se v rámci tohoto opatření začátkem roku 2016 zavázala intervenovat na dluhopisovém trhu – tedy nakupovat dluhopisy – vždy tak, aby výnos z desetiletého dluhopisu japonské vlády nepřekročil úroveň jednoho procenta. S nákupy vládních dluhopisů ale nekončí, jen nyní tedy už bude tolerovat případný nárůst výnosu nad uvedenou úroveň. Končí zato ovšem s nákupy veřejně obchodovaných fondů, které z ní učinily největšího vlastníka japonských akcií na světě, s rozvahou dosahující historicky bezpříkladné úrovně 127 procent HDP (jde o čtyřikrát vetší bilanci, než jakou vykazuje americká centrální banka).

Bizarnost situace tkví nejen v tom, že centrální banka je obřím vlastníkem akcií, tedy podílu v různých firmách; jak má v nich uplatňovat vlastnickou kontrolu – má být aktivním investorem, nebo jen pasivním, když si peníze na nákup oněch akcií vlastně sama bezpracně „vytiskla“, totiž vytvořila vyťukáváním miliard a bilionů do klávesnice počítače? Bizarnost spočívá též v tom, že centrální banka ve velkém nakupuje dluhopisy japonské vlády, a dokonce zasahuje tak, aby úroková sazba na nich příliš nevzrostla – nad ono jedno procento –, a vládě se tedy z přílišného „tištění nových peněz“ neprodražilo půjčování. Pokud centrální banku pojmeme v širším pohledu jako nakonec stále státní, resp. státem zřízenou instituci, a nikoli subjekt soukromý, pak vlastně jde o to, že levá ruka půjčuje ruce pravé, a ještě k tomu ohýbá již tak zmanipulovaný trh takovým způsobem, že dokonce určuje za kolik nejvíce se půjčování vůbec odehraje.

Tato nejagresivnější měnová stimulace, možná tedy spíše manipulace, kterou novodobé finanční dějiny pamatují, ovšem nakonec příliš kýžených výsledků nepřinesla. To, co dostalo inflaci až nad ona čtyři procenta loni začátkem roku, totiž byly nabídkové šoky dané dopady covidové pandemie a války na Ukrajině. Na či nad úrovní cíle japonské centrální banky ve výši dvou procent se inflace drží už 22 měsíců. Zato ovšem zcela mimořádná opatření japonské centrální banky oslabila tamní měnu, jen, natolik, že jeho reálný efektivní směnný kurs je nyní nejslabší od roku 1970. (Tento kurs se vztahuje ke klíčovým obchodním partnerům země a zohledňuje inflační vývoj.)

Takže japonská centrální banka vlastně dlouhá léta pálila z monetární „bazuky“, jež na světě nemá a neměla obdoby, přesto cíl nezasáhla. Tedy spíše: cíle, inflačního, nedosáhla. Na cíl inflaci dostaly až faktory mimo vliv japonské centrální banky. 

Témata:  úrokové sazby,  ekonomika